Mgr. Aleš Vondráček

Pročítal jsem vzpomínku své manželky na výlet do Francie, kterého jsem se také zúčastnil, a nedá mi to, abych nepřipojil i svůj zážitek z té doby. S Alešem Vondráčkem jsme měli velmi dobrý vztah a nevím jak on, ale já jsem se vždy na setkáním s ním velmi těšil. Těšil se nejen na to, jak si budeme povídat, ale i na to, že jsem věděl, že kde je Aleš, tam nebude o zajímavé zážitky nouze.

Při zmíněném výletu (plánovaném na několik dní) jsme spali "na divoko" ve stanech, na což se Aleš - který zůstal celý život trochu klukem a hodně skautem - velmi těšil. Problémem ovšem bylo, kdo bude spát ve stanu s ním. On totiž Aleš hrozně hlasitě spal, přesněji řečeno chrápal tak, že všichni, kteří to z různých školních zájezdů věděli, toto riziko nechtěli postoupit.

Aleš se touto vlastností netajil (nakonec to ani nešlo) a všem potenciálním spolunocležníkům to vždy včas připomínal a varoval je, ať neriskují a snaží si nalézt nocleh jinde, v místě dostatečně vzdáleném. Varoval i mne, ale já, jistý si svým dobrým spaním a spoléhaje na nějaký večerní alkoholický doping, jsem lehkověrně prohlásil, že mně to vůbec nevadí. Ignoruje poťouchlé pohledy a narážky zkušených jsem první večer zalezl do stanu, dal si s Alešem jedno pivo na dobrou noc a v klidu usnul. Během chvíle jsem se probral s pocitem, že jsem členem demoliční čety, která bourá sbíječkami panelák. Bylo to nepředstavitelné, jak kadencí, tak intenzitou.

Chvíli jsem odolával a pak mne napadlo, že snad intenzita zvuku klesá se čtvercem vzdálenosti a že by stálo za to otočit se a lehnout si hlavou k Alešovým nohám.

Zkrátka každý metr dobrý!!

Učinil jsem tak, ale vzhledem k intenzitě zdroje byl úbytek nepostřehnutelný. Zbytek noci jsem tedy strávil ve spacáku venku a měl divoké sny, že se Aleš blíží. Ráno se mi omlouval, ale protože mne varoval a já nedbal, nebylo omlouvat co. Další noci jsme po dohodě trávili tak, že si Aleš našel příhodné místo poblíž našeho minitábora, a já, z kolegiality také spící venku, podobné místo, ovšem na protilehlé straně.

Několikrát jsme si pak po letech tuto příhodu připomínali a Aleš se vždy bavil při mém tvrzení, že fungoval jako akustický maják pro noční opozdilce a plašič dravé zvěře..

Na Aleše vzpomínám dosti často, hlavně ve škole, jak při výuce, tak při učitelských poradách. Ale protože jsem znala velmi dobře i jeho život mimo školu, dovolím si zavzpomínat na Aleše – řidiče. Ne tak ledajakého řidiče, ale řidiče vozu značky Trabant. To nemyslím nijak ironicky, naopak, navíc tato značka znovu získává na popularitě pro svou nezdolnost.

Aleš jezdil velmi rád a téměř stále. Od sedmdesátých let měl nejprve malého trabanta, kterého mu jeho studenti

recesisti jednou přenesli do podchodu mezi pavilony a postavili ho mezi sloupky, později pak trabanta kombi, ve kterém brázdil naši zem křížem krážem. Teprve v devadesátých letech si opatřil škodovku.

Vzpomínám na naši cestu po Evropě v létě 1989, kdy ale řídil novou škodovku našeho kolegy Rennera. Nezapomenu na „jízdu smrti“ v kaňonu du Verdon ve Francii, kdy po úzké silničce lemované z jedné strany vysokou skálou a z druhé prudkým asi 400 metrů

hlubokým srázem, si to Aleš „drandil“, jako by byl v Trabantu, který měl motor vpředu na rozdíl od škodovky a proto celkem bezpečně zvládal zatáčky. Ne však škodovka. My z druhého auta jen viděli, jak bere zatáčky smykem a skoro vůbec nebrzdí, takže jsme mu nestačili a já raději zavírala oči, neboť jsem ho už viděla na dně propasti. Naštěstí na konci trasy jsme se setkali živí, on zářil jako malý kluk, my roztřesení a zpocení hrůzou. To byl zkrátka Aleš, vše dělal naplno se zápalem, ať to bylo ve školství či v osobním životě.